V srpnovém čísle slovenského časopisu LENNA vyšel můj rozhovor s paní redaktorkou Katarínou Alberty Ondrejkovou, kde jsme se spolu bavily jak jinak než na téma: škola.
A protože u nás není časopis k dostání, přináším přepsanou verzi i pro české čtenářky. 🙂
„Nechci vás vyplašit, paní učitelko“, přimlouvá se prvňáček ve známém vtipu, „ale taťka říkal, že jestli ty známky nebudu lepší, někdo tu dostane výprask…“
Když nemáme doma školou povinné děti, hned se nám zvednou koutky. Podle toho, co však rodiče píší na internetu, stačil zápis do 1. třídy a smích je okamžitě přešel. Oprávněně?
Když jsem si prošla pár příspěvků na rodičovském fóru ohledně nástupu do školy, měla jsem z toho, co psali, pocit, že z ní mají větší strach než děti a už zápis musí být horší než trhání zubů. Sama si však nic tak hrozného nepamatuji a nemyslím, že je to jen vzpomínkovým optimizmem. Zvýšily se opravdu tak výrazně nároky na budoucí školáky?
Chodím na zápisy prvňáčků už sedmnáct roků a jediný rozdíl je v tom, že to, co měly děti kdysi připraveno na papíře, dnes mají na interaktivní tabuli. Takže pro strach opravdu není důvod, už jen proto, že udělat z jakéhokoliv důvodu ze školy dětem strašáka je hloupost. Ty totiž na svoji škodu naše obavy automaticky přibírají.
Informace, že děti mají vědět čísla a poznat abecedu, člověku však tak či onak strach nahání, obzvlášť, když jejich ratolest toto neovládá. My jsme přece právě proto do školy šli. Proč to mají tedy naše děti znát, aby je tam vůbec vzali?
Ale ono to tak není. Stále platí, že naučit děti číst, psát a počítat je úkolem paní učitelky v 1. třídě, takže nic z toho žádné dítě opředu znát nemusí. Myslím, že ten humbuk posledních roků, že budoucí prvňáčci musí poznat všechna písmenka a číslice už při zápisu vznikl tak trochu způsobem – jedna paní povídala. Když nějaká maminka napíše někam do diskuzního fóra, že jejího dítěte se učitelky ptaly na písmenka, má sice pravdu, ale velmi rychle se z toho může stát tvrzení, že se od předškoláka vyžaduje znalost pomalu celé abecedy.
Když se nevyžaduje, tak proč učitelky budoucím prvňákům tyto otázky pokládají?
Určitě ne proto, aby je z té abecedy zkoušely. Pomocí rozhovoru se snaží zjistit, jak dítě reaguje na otázku – zda bez problémů odpoví, že neví, nebo vystrašeně kouká na maminku. To je to, co učitel potřebuje zjistit. Znalost písmenek je tedy nepodstatná a před nástupem do školy je děti opravdu nemusí znát. A stejné je to i s matematikou. V ní je tím základem, který se dětem vyplatí vědět, jen to, kolik je více, méně, málo, hodně. Žádné počty či násobení.
Dobře tedy, číst a psát je naučí. Když jim však nešlo ani to, co by přece jen měly umět, mají se to doučit?
Určitě, ale bez použití slova: doučit se. Takže namísto nudného opisování vlnovek na uvolnění ruky je třeba nechte psát do písku, nebo do pěny na holení na tácku. Do té se píše skvěle, a ještě to i krásně voní. A na učení toho, čeho je více a čeho méně je zase lepší třeba zoologická zahrada než vypisování pracovního listu. Když budete totiž zjišťovat, jestli je tam více žiraf nebo zeber, hned bude ta matematika zábavnější.
Teď to obrátíme. Když jsou naopak předškoláci, kteří toto vše naopak znají čísla, umí číst, máme se obávat, jestli se ve škole nebudou nudit, nebo přemýšlet nad tím, zda nemají mimořádné nadání? Má význam hledat pro ně podle toho školu?
Když je dítě mimořádně nadané, mělo by být určitě ve škole, kde má více podnětů pro svůj rozvoj a jsou na něj kladeny vyšší nároky.
Mimořádný talent se tedy na běžné škole rozvíjet nedá?
Samozřejmě dá. Bohužel na našich školách je však spíše snaha rozvíjet všechno, a tak nějak jen průměrně. Od nadaného matematika stále chceme, aby psal i perfektní slohy a od dítěte, které ve třinácti píše svou první knihu, a úplně bez gramatických chyb, zase vyžadujeme, aby ovládalo chemické vzorce a Ohmův zákon. Všeobecné znalosti jsou jistě dobrý základ, ale mnohokrát tím bereme čas a prostor na rozvoj toho, v čem jsou skutečně dobré. Ze školy pak vyházejí průměrní lidé s potlačeným nadáním na konkrétní věc.
Neznám statistiky, zda roste počet talentovaných dětí. Co však statistiky hlásí prokazatelně, je nárůst počtu odkladů školní docházky. Když by byly nároky na prvňáky vyšší, bylo by to logické. Vy však tvrdíte, že nejsou…
Z odkladů se bohužel stal takový módní hit. Většina maminek vám odpoví, že ho chtějí pro své dítě proto, aby si mohlo ještě hrát. To je ale nesmysl. Copak nástupem do školy si děti hrát přestávají? Myslím, že téměř každý učitel by se podepsal pod větu, že většina odkladů je zcela zbytečných. Navíc, když je dítě na školu sociálně a intelektuálně zralé, odklad mu spíše uškodí, než pomůže.
Neuškodí mu však více, když do školy nastoupí a ukáže se, že mu to nejde? Má význam ho vracet do školky?
Když jsou k tomu vážné důvody, tak určitě. Netřeba se však unáhlit. Vždy je důležití vědět, že adaptace na školu u některých probíhá i 3 měsíce. Když je však v prosinci zcela jasné, že dítě školu nezvládá, je vhodné obrátit se na pedagogicko-psychologickou poradnu. Dnes jsou i školy, které mají tzv. přípravné ročníky, takže se dítě nemusí vrátit do školky a do 1. třídy pak opět nastoupí odsud.
V tomto případě asi nemluvíme o opakování ročníku, jako je to ve vyšších třídách. Momentálně však u nás probíhá diskuze, zda děti na 1. stupni vůbec nechávat propadnout. Má to pro ně vůbec nějaký význam? Není to spíše jen nepříjemná nálepka, přes kterou se na ně budou už navždy dívat?
Opakování ročníku by určitě mělo dítěti jednoznačně přinést pozitiva – více času na zvládnutí učiva, pocit úspěchu a následně zvýšení sebevědomí. Bohužel praxe je opravdu jiná a takový žák to nemá jednoduché ani mezi spolužáky právě proto, že propadl.
Není to tak i u učitelů?
Jsem přesvědčená, že většina učitelů si vytváří o dětech vlastní názor a nedávají větší význam známkám, se kterými přišlo. Známkování je totiž velice subjektivní. Za co u jednoho učitele dostanete ještě za jedna, za to u jiného klidně slíznete už trojku. Jestli mám být upřímná, nejednotné známkování je to, co považuji na dnešním školství za nejnešťastnější.
Odborníci navíc tvrdí, že vysvědčení, ať už dobré nebo špatné, není jen hodnocením žáka, ale stejně tak i rodičů.
Určitě souhlasím. Hlavně v 1. třídě je to, jak se dítěti daří, opravdu převážně práce rodičů. To, jak ke škole přistupují, jak své děti motivují, jak s nimi doma pracují…to všechno je na dětech ve vyučování poznat. Děti, kterým se rodiče věnují, jdou dopředu doslova mílovými kroky. A nemyslím tím jen děti nadané. I děti, kterým to jde ve škole hůře, můžou při správném přístupu rodičů dělat úžasné pokroky a ve spolupráci se školou mít i dobré výsledky.
Takže přinejmenším v první třídě má na dobré výsledky každé dítě?
Když je budeme správně motivovat a dávat jim dostatek podnětů, případně vyzkoušíme více metod, určitě ji zvládnou všechny, ale nechtějme to po všech přesně 1. prosince. Když se k dítěti přistupuje individuálně, jsou pak ty výsledky ve finále o mnoho lepší. Bohužel, většina škol děti příliš srovnává. Každé dítě je přitom jiné, tak proč chceme, aby všechny děti uměly to samé v podstatě ve stejném termínu? Kdyby někdo postavil k bazénu tři dospělé neplavce, opravdu budou při stejném přístupu trenéra za týden všichni plavat? Určitě ne. Jeden možná už bude plavat kraul, druhý bude sotva splývat a třetí bude vystrašeně ještě postávat na kraji bazénu. Jsme zkrátka jiní a potřebujeme i jinak dlouhý čas na to, abychom se něco naučili.
Jako by toho porovnávání nebylo dost ve škole, často se přidá i rodič doma – argumentuje sebou, sourozencem, kamarádem… Je to chyba, že?
Mám dvě dcery a každá je úplně jiná. Učila jsem mnoho sourozenců, i dvojčat, a nikdy nebyli v přístupu ke škole a k učení úplně stejní, ani neměli stejné výsledky. Porovnávat děti nemá vůbec smysl. Už jen proto, že jak už jsem řekla – jednička jednoho učitele vůbec nemusí mít stejnou váhu jako jednička od jiného.
Když toto není správná cesta, jak tedy svoji ratolest motivovat k učení?
I když vím, že to někdy dá zabrat, dítě potřebuje především klid a rodiče, který ho podporuje a věří mu, i když se mu nedaří. Druhá věc je, že někdy zapomínáme, že naši pozornost potřebuje i dítě, kterému to ve škole jde tak nějak samo. I u bezproblémového žáka by tedy neměla domácí příprava začít i skončit rozhovorem typu: „Co bylo ve škole?“ „Nic!“ Naopak je vhodné s dětmi vždy probrat, co se ve škole děje, co jim šlo a v čem potřebují naopak pomoct. To, jak se rodiče svým dětem věnují od první do třetí třídy, se jim totiž v dalších ročnících mnohonásobně vrátí.
Umím si představit, že v mnohých rodičích se nyní v dobrém ozve učitel a hned to budou chtít, prázdniny-neprázdiny, na svých dětech vyzkoušet. Je to dobrý nápad? Nebo máme raději věřit, že násobilka a abeceda jsou jednoduše jako jízda na kole, která se nezapomíná?
Kéž by to tak bylo…Ony se zapomínají a rády. (úsměv) Takže opakovat se vyplatí. Opět ale platí, že dvěma sloupečky příkladů po snídani a diktátem před večeří toho moc nedosáhneme. Ale například psaním prázdninového deníku můžeme bez toho, aby to dítě vnímalo jako učení, procvičit téměř všechno.
Může tedy každé dítě zvládnout školu „zvesela“? Nebo to bude pro některé v každé případě dřina?
Vždycky někomu učení půjde lehce a někom hůře, ale to neznamená, že by i pro něho nemohlo být zároveň veselé. I dřina může být zábava. Když jedeme na kole do kopce, je to taky těžké, a přece nás jezdit na kole baví. Stejné to může být i s učením. Všechny děti bez rozdílu jsou totiž zvědavé a rády se dovídají nové věci. Akorát jim to my dospělí nesmíme kazit svými předsudky. Neučme je tedy brát školu jako nutné zlo, které je prostě potřeba nějak přežít. Když ale naopak budou poslouchat, že škola je fajn, protože se tam všelico naučí, máme velkou šanci, že je škola jen tak neomrzí. Samozřejmě velmi záleží na následném přístupu učitele. Ale když to řeknu drsně – učitele můžete vyměnit, rodiče ale ne.
Co ale dělat, když se náš nadšený školák už po prvním dni v lavici změní na uplakaného prvňáčka?
Některé děti jsou citlivější a na to, aby se rozplakaly, stačí zamračený pohled spolužáka. V každém případě je však vždy na místě to řešit s učitelkou a společně hledat příčinu. Proto je důležité, aby si rodič a pedagog navzájem důvěřovali.
Můžeme být občas příčinou i my? Do jaké míry mají v té neveselosti našich školáků prsty rodiče? A co s tím?
Není nic horšího, než děti školou strašit. Když bodrý strýc na rodinné sešlosti prohodí: „Však počkej ve škole, tam ti dají zabrat“, je zaděláno na malér. My dospělí se tomu sice jen zasmějeme, ale dítě tím lehce dostane do hlavy brouka, že ta škola přece jen asi nebude žádná sranda. Vysvětlete proto svému okolí, že chcete mít pohodového školáka, a ne dopředu vystrašené dítě. Už jen tím, že se bude vaše dítě do školy těšit, máte v mnohém vyhráno.
