Jestli má něčeho učitelka 1. stupně přehršel, tak to jsou obrázky od dětí.
Hromadí se mi na okně ve třídě, v kabinetu na stole a jeden má přes 10 let své čestné místo v mém šuplíku. Váže se k nezapomenutelné vyučovací hodině.
V té době jsem byla třídní jedné úžasné pětky. Blížila se hodina geometrie. Děti jsem během přestávky několikrát upozornila, že tužky mají mít perfektně ostrouhané, a tak bylo u odpadkového koše pěkně plno. Všichni poctivě strouhali.
„Denisi, nešermuj s tou tužkou, vždyť někomu vypíchneš oko!“
Hodina šlapala jako po másle. Děti rýsovaly a já obcházela kolem lavic, abych tu dovysvětlila, tu pomohla. Zrovna jsem se začala zezadu sklánět nad Lenkou, abych ji ukázala chybu v nákresu, když vtom Lenka prudce zvedla ruku, aby si setřepala rukáv.
A v té ruce držela svou perfektně ostrouhanou tužku!
A s naprostou přesností mi ji zarazila přímo do oka.
Vykřikla jsem a instinktivně přikryla oko rukou. Druhým okem jsem zahlédla Lenčin vyděšený výraz. Bojovala jsem s bolestí oka a s žaludkem, který na tu prudkou bolest zareagoval znatelným sevřením. A pak jsem na vlastní uši uslyšela to, co jsem se bála v duchu byť jen připustit.
„Ty vole! Lenka vypíchla paní učitelce oko!“
Žaludek se mi sevřel ještě více. S jednou rukou na oku a druhou na puse jsem vyběhla na chodbu. Rozrazila jsem dveře vedlejší třídy.
Následující konverzace dvou vysokoškolsky vzdělaných žen probíhala takto:
„Co je?
„Oko!“
„A?“
„Tužka“
„Vidíš?“
„Nevím!“
„Ukaž!“
„Ne!“
„Ukaž!“
„NE!“
Bála jsem se ruku oddělat. Měla jsem ji mokrou a já se bála, že od krve. Ovšem kolegyně, vycvičená z podobných reakcí od dětí, mi ruku prostě nemilosrdně odtrhla. Vytřeštila na mě oči a za tu ruku, kterou mi stále držela, mě táhla k ředitelně.
Zatímco ona cestou stihla vlítnout do další třídy a požádat kolegyni o dozor, já stihla zjistit, že mě to oko sice pekelně bolí, ale že na něj vidím. Rozmazaně, ale vidím.
Nicméně výraz zástupce ředitele mě neuklidnil a za 5 minut jsme už seděli v jeho autě a fičeli do blízké nemocnice.
Tam jsem se naštěstí dozvěděla, že mé drahé oko je zcela v pořádku. Lenka minula vše důležité a její tužka se zabodla pouze do bělma, které se díky ráně celé podlilo krví, takže jsem vypadala jako rudooká příšerka.
Vlhká ruka i rozmazané vidění bylo jen díky slzám, které mi z oka neustále tekly.
Lékařka mi oko důkladně vyčistila, přičemž nahlas polemizovala nad nebezpečnými pomůckami do geometrie. V tu chvíli mě polilo horko – co kdyby Lenka zrovna rýsovala kružnici?
Nakonec mi ošetřující lékařka napsala recept na mast i kapky a se slovy:
„Pozdravujte děti!“ mě propustila z ordinace.
Když jsem se za necelou hodinku vrátila do třídy, čekal na mě na tabuli tento připnutý obrázek s úderným heslem:
„Ať oko máte nebo ne, vaše učení v naších mozcích zůstane!“
No nejsou děti prostě úžasné? 🙂
PS: Perfektně ostrouhané tužky vyžaduji v geometrii i nadále. Jen už nepřepadávám děti během hodiny nečekaně z týlu.
